Končí povinnost uchovávat provozní a lokalizační údaje

Operátoři a poskytovatelé veřejných telekomunikačních služeb nemusí a nesmí od 12. 4. uchovávat tzv. provozní a lokalizační údaje o svých zákaznících ani je poskytovat orgánům veřejné moci. Povinnost, kterou jim ukládal zákon o elektronických komunikacích v § 97 odst. 3, zrušil s účinností k 12. 4. Ústavní soud ČR, včetně následujícího ustanovení odst. 4.

Soud tak dal za pravdu nejen skupině poslanců, která návrh na zrušení této povinnosti podala, ale též operátorům, kteří poukazovali na její nejasné vymezení. Operátoři tak nadále mohou provozní a lokalizační údaje uchovávat jen po velice omezenou dobu, ve velice omezeném rozsahu a pro specificky zákonem vymezené účely.

Ústavní soud své rozhodnutí opřel o několik argumentů, z nichž nejdůležitější spočívá v porušení tzv. principu proporcionality, podle něhož lze zásahy do základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod akceptovat pouze tam, kde jsou nezbytné k ochraně jiného důležitého veřejného zájmu.

Soud upozornil i na neurčitost dané úpravy, kdy zákon především nestanovil konkrétní výčet subjektů, které mají právo na přístup k provozním a lokalizačním údajům, ani jasný účel takového přístupu. Podle soudu tak toto právo bylo v minulosti orgány činnými v trestním řízení nadužíváno. V roce 2008 bylo podle soudu spácháno přes 340 tisíc trestných činů, objasněno jich bylo kolem 128 tisíc, přičemž ale operátoři ve stejném období zaznamenali asi 131 tisíc žádostí o poskytnutí údajů. Žádosti tak zjevně nesouvisely jen s vyšetřováním nejzávažnější trestné činnosti, ale i běžných trestných činů.

Ústavní soud ve svém nálezu (sp. zn. Pl. ÚS 24/10) sice naznačil, že povinnost uchovávat provozní a lokalizační údaje, stanovená příslušnou směrnicí EU (Data Retention Directive), sama o sobě protiústavní není, současně však tento nástroj i do budoucna zpochybnil. Poukázal přitom např. na tzv. anonymní SIM karty, které jsou dle policie užívány až ze 70 % ke komunikaci při trestné činnosti a na které povinnosti týkající se provozních a lokalizačních údajů nedopadají.

Ústavní soud ve svém nálezu zopakoval i velice významný názor o tom, že ochrana práva na respekt k soukromému životu v podobě práva na informační sebeurčení ve smyslu čl. 10 odst. 3 a čl. 13 Listiny se vztahuje nejen k vlastnímu obsahu zpráv podávaných telefonem, ale i k údajům o volaných číslech, datu a čase hovoru, době jeho trvání, v případě mobilní telefonie o základnových stanicích zajišťujících hovor. Podle judikatury ÚS lze konstatovat, že čl. 13 Listiny zakládá i ochranu tajemství volaných čísel a dalších souvisejících údajů, jako je datum a čas hovoru, doba jeho trvání, v případě volání mobilním telefonem i označení základových stanic zajišťujících hovor, neboť tyto údaje jsou nedílnou součástí komunikace uskutečněné prostřednictvím telefonu.

Tento názor je velice důležitý i v jiné souvislosti, a tou je sledování komunikace zaměstnanců ze strany zaměstnavatelů. Toto téma je dlouhodobě diskutováno a v právní teorii se lze často setkat s názorem, že zatímco zaměstnavatelé např. nesmějí sledovat obsah přenášených zpráv, mohou zkoumat tzv. hlavičky e-mailů, obsahující údaje o adresátovi zprávy, datu odeslání, příp. i označení zprávy. Nakolik je tento názor ve světle judikatury ÚS udržitelný, je otázkou.

Vyjádření protiústavnosti uchovávání provozních a lokalizačních údajů a jejich předávání orgánům činným v trestním řízení bude mít řadu podstatných dopadů. Může například otevřít cestu ke zpochybnění již pravomocných rozsudků, jimiž byly odsouzeni pachatelé trestných činů díky využití těchto údajů. Ústavní soud pro tyto účely vyjádřil názor, že každý soud bude muset v rámci trestního řízení zkoumat použití již vyžádaných údajů z hlediska proporcionality zásahu do práva na soukromí v každém jednotlivém individuálním případu. Soudy budou muset především vážit závažnost trestného činu, který měl být naplněn skutkem, pro nějž je vedeno trestní řízení.