Některé nástrahy při dodávkách hardware

Tomáš Nielsen, časopis eFocus

Společnosti působící na trhu informačních a komunikačních technologií (ICT) v rámci svých plnění často dodávají nejen počítačové programy či tzv. programové vybavení, ale i hardware. Tyto dodávky přitom považují za natolik triviální, že jim nevěnují zdaleka takovou pozornost, jako například implementaci informačního systému nebo poskytnutí licence k softwaru. Bez ohledu na hodnotu dodávaného hardware. Takový přístup ale může vést až ke krachu projektu.

Zatímco složitost právní konstrukce smluv týkajících se nasazení informačního systému nebo pořízení tzv. proprietárního software dnes zpochybňuje jen málokdo, stále mnoho firem poněkud podceňuje právní úpravu související s dodávkami "železa", zejména jde-li o tak komoditní produkty, jako jsou počítače, serverová zařízení a podobně. Smlouvy v hodnotách často dosahujících desítek i stovek tisíc eur jsou pak často tvořeny na základě vzorů stažených z internetu nebo určených pro nákup běžných kancelářských potřeb.

Na rozdíl od informačních systémů má hardware významnou výhodu, a tou je jeho poměrně snadná specifikace. Dalo by se tedy předpokládat, že s identifikací předmětu plnění ve smlouvách o koupi hardware nebudou zásadní problémy. Není tomu tak. Dodavatelé často podceňují i tak základní věc, jako je podrobnější specifikaci parametrů hardware. Mnohem častěji spory však vznikají v důsledku nedostatečné definice pojmu "instalace hardware". Zatímco zákazník poměrně logicky očekává, že po dokončení instalace bude schopen na příslušné pracovní stanici (nebo prostřednictvím příslušné serverové mechaniky) zahájit práci na svém informačním systému, dodavatelé si tento pojem (opět zcela logicky) vykládají jako prosté zapojení zařízení do elektřiny a ověření, zda zařízení funguje (s argumentací, že předmětem smlouvy přeci nebyla systémová integrace apod.). Je tedy více než vhodné ve smlouvě vyjasnit, jak má instalace vypadat, jaké práce zahrnuje a za jakých podmínek ji strany budou považovat za dokončenou.

Velmi důležitou součástí smluv na dodávku hardware je také určení, zda součástí hardware bude i příslušný operační systém a další programové vybavení. Zatímco "firmware", umožňující základní nastavení zařízení, lze předpokládat bez dalšího, otázka, zda má být s počítačem dodán i operační systém již nemusí být tak jasná. Natož pak, zda je odpovědností dodavatele, aby operační systém fungoval, případně aby řádně komunikoval s IT prostředím zákazníka.

Zcela specifickou skupinou problémů, kterou si strany uvědomí často až příliš pozdě, jsou záruky za dodaný hardware. Při sjednávání záručních podmínek k hardware navíc existuje řada mýtů. Tím nejčastějším je dodnes mýtus o povinné dvouleté záruce za vady. Je třeba připomenout, že ve vztazích mezi podnikateli (nebo podnikateli na jedné straně a orgány veřejné správy při zajišťování veřejných potřeb na straně druhé) povinná dvouletá záruka neplatí. Jde o institut stanovený v souvislosti s ochranou spotřebitele, který v obchodních vztazích neexistuje. To však neznamená, že by prodávající kupujícímu za vady neodpovídal. V případě prodeje hardware, k němuž nejčastěji dochází na základě kupní smlouvy (případně smlouvy složené z kupní smlouvy a smlouvy o dílo), zákon stanoví odpovědnost za vady dodaného zboží poměrně komplexně (a to, bohužel, nejen ve významu "kompletní" úpravy, ale i úpravy velice složité).

V jednoduchosti lze říci, že prodávající odpovídá kupujícímu za vady, které má dodané zařízení v době přechodu nebezpečí škody na kupujícího (tedy obvykle v době fyzického předání zboží). Není přitom podstatné, zda se vada projeví již při dodání nebo později. Prodávající dále odpovídá za vadu, která vznikne později, ale pouze v případě, že tato vada vznikla v důsledku porušení jeho povinnosti.

Tím však úprava odpovědnosti za vady teprve začíná. Kupující je ze zákona povinen dodané zboží prohlédnout již při jeho dodání. Zjistí-li vady, je povinen je bez zbytečného odkladu oznámit prodávajícímu, jinak mu soud nepřizná jeho nároky z vad zboží (zejména jde o nárok na odstranění vady, ale též o nárok na slevu či, v některých případech, o nárok na odstoupení od smlouvy). To platí u tzv. vad zjevných. Zákon přitom klade na kupujícího povinnost provést prohlídku zboží s odbornou péčí.

Dále zákon stanoví dvouletou lhůtu, během které může kupující uplatnit nároky z vad skrytých (skryté vady přitom musí oznámit prodávajícímu opět bez zbytečného odkladu poté, kdy je mohl zjistit s vynaložením odborné péče). Poté kupující opět ztrácí soudní ochranu svých potenciálních nároků. Obchodní zákoník se sice snaží chránit poctivost obchodního styku tím, že uvádí výjimku z této úpravy - nároky kupujícího neztratí soudní ochranu, pokud vady vznikly v důsledku skutečností, o nichž prodávající věděl již při dodání zboží (a kupujícího na ně tedy záměrně neupozornil). S ohledem na složitost (až nemožnost) prokázat, že prodávající o takových skutečnostech věděl, jde však o výjimku, jíž se kupující sotva dovolá.

Obchodní zákoník dále připouští, aby si strany sjednaly tzv. záruku za jakost (tu může prodávající poskytnout též jednostranným vyhlášením). Záruka za jakost v zásadě nahrazuje výše popsanou zákonnou úpravu. V první řadě se touto zárukou dodavatel (prodávající) zavazuje, že odstraní vady, které na zboží vzniknou během záruční doby. Prolamuje se tím zákonná úprava v tom, že prodejce tak odpovídá nejen za vady, které zboží mělo při dodání, ale i za vady vzniklé následně. Zárukou za jakost prodávající vlastně garantuje, že zboží bude mít během záruční doby dohodnuté nebo (nejsou-li dohodnuté) obvyklé vlastnosti nebo bude způsobilé k dohodnutému (resp. obvyklému) účel. Délka záruční doby je přitom plně na vůli stran. Záruka za jakost má i další dopad, a tím je úprava doby, během níž smí kupující uplatnit nároky ze skrytých vad. Obchodní zákoník totiž výslovně stanoví, že výše uvedená dvouletá lhůta platí pouze v případě, že nebyla pro vzniklé vady domluvena záruka za jakost (pokud byla, namísto dvouleté lhůty se použije záruční doba).

Dalším kamenem úrazu bývá sjednání služeb podpory k dodanému hardware. Tato podpora je, na rozdíl od zákonné odpovědnosti za vady, většinou poskytována úplatně. Pokud dodávka hardware zahrnuje i servisní podporu, měla by smlouva jednoznačně stanovit, na jaké vady se podpora vztahuje, aby bylo zřejmé, kdy jde při odstraňování vad o plnění, k němuž je dodavatel ze zákona povinen (z důvodu odpovědnosti za vady), a kdy o plnění placené, ve formě služeb podpory. Nejjednodušším řešením bývá dohoda o záruce za jakost, která je poskytnuta v rámci kupní ceny hardware, a na ni navazující dohoda o servisní podpoře, která se uplatní teprve po skončení záruční doby. Pokud má být ale podpora poskytována paralelně (během záruční doby, nebo během dvouleté lhůty pro uplatnění skrytých vad), lze jen doporučit, aby si strany vyjasnily vzájemný vztah mezi plněním ze záruky a plněním z titulu podpory, a předešly tak sporům o to, zda prodávajícímu (dodavateli hardware) vznikl nárok na zaplacení ceny za podpůrné služby, jakož i sporům o to, zda v případě konkrétní vady platí pro dodavatele striktněji stanovené podmínky (zejména termíny k nápravě) v rámci placené podpory.

Samozřejmostí, byť ne vždy plně dodržovanou, je též dohoda o tom, jak má kupující vady uplatňovat. Včetně toho, zda se má obracet na prodávajícího nebo na výrobce. Zatímco v případě zákonných záruk je kontaktním místem v zásadě vždy prodávající, u služeb podpory záleží na dohodě stran a ta by měla být jasná. Pro zákazníka to má význam zejména proto, že díky takové dohodě bude schopen včas a správně uplatnit své nároky z placené služby, pro dodavatele pak vyloučí možné problémy, související například s náklady na komunikaci se zákazníkem a výrobcem, na analýzu vad apod.

V případě dodávek hardware by obě strany měly vždy řádně zvážit, zda v konkrétním případě jde skutečně o pouhý prodej zboží, nebo o prodej spojený s dodatečnými službami (instalace, podpora). To by mělo být ze smlouvy zcela jasné. Stejně jako povinnosti stran související s prováděním služeb. Kromě uvedených otázek, jež by smlouva měla řešit, totiž mohou přicházet do úvahy i další, jako je součinnost zákazníka a následky jejího neposkytnutí (např. požadavek na zajištění přístupu k elektrické energii jako podmínka k provedení instalace hardware, povinnost zákazníka zajistit si licence k operačním programům apod.). Bez toho, aby si strany předem domluvily konkrétní podmínky spolupráce se i tak triviální věc, jakou je nákup hardware, může stát černou můrou.